Jmenuji se Matýsek Hajšl, jsem kocour a budu Vám vyprávět svůj příběh.
Narodil jsem se 9. ledna 1998. Ke svým páníčkům jsem se doslal ale až po 6 týdnech, bylo to zrovna 22. února, kdy naši hokejisti vyhráli olympiádu v Naganu. Proto se jim to tak dobře pamatuje. Nejdříve se mi stýskalo po mamince a po bratříčkovi, ale to brzo přešlo a já se mohl radovat z nového domova.
Nejdříve jsem byl jen doma, pak už jsem se odvážil jít ven, ale při mé první vycházce, zrovna když už jsem byl skoro venku, se otevřely sousedovy dveře, já se lekl a vběhnul jsem tam a zalezl za botník. Soused nemá asi kočičky rád, protože vzal deštník a začal s ním do mě šťouchat a tak jsem se bál ještě víc. Ven mě musela dostat moje panička. Čtyři měsíce jsem se pak bál přijít i jen mezi dveře, teď už chodím na chodbu, ale ven se bojím.
Když je hezky, tak rád chodím na balkon, všichni jsou z toho na větvi, bojí se, že spadnu (bydlíme totiž v 2.patře). Vždycky, když chodím po zábradlí (teď skoro už vůbec - pozn. webmastera), všichni vyskočí a jdou mě "zachraňovat". Jednou se mi však moje lezení po zábradlí a moje zvědavost nevyplatily. Skočil jsem totiž sousedům (jiným sousedům) na balkon a nevěděl jak zpátky. Bojím se cizích lidí, takže když mě přivolaní hasiči chtěli vrátit zpátky, bál jsem se jich a lezl po zdi skoro až ke střeše domu. Pak se mi ulámaly všechny drápky a já spadnul z 15 metrů rovnou na zem. Naštěstí mě trochu zbrzdily větve stromku. Vyvázl jsem jen s ulámanými drápky, potlučeným nosem a pořádným šokem.
Dnes je mi už dobře, jsem šťastný a zdravý.
Matýsek 
Jmenuji se Amálka Hajšlová, jsem kočička a taky Vám chci vyprávět svůj příběh.
Narodila jsme se někdy v druhé polovině roku 2007, do srpna 2008 je moje minulost zahalena tajemstvím, z toho mála, co se ví je, že jsem žila na jedné zahradě, jednou jsem měla koťátka a nakonec jsem se stala obětí místních cikánů, kteří mi zapálili ocásek …. Hodní lidé, kteří mi na zahradu, kde jsem žila, dávali granulky a konzervičky, mě odvezli k veterináři, který mě musel ocásek amputovat.
V tu dobu se o mě dozvěděli moji páníčkové a jelikož nikdo z těch hodných lidí si mě nemohl osvojit (protože mají doma již 3 kočičky a více), rozhodli se si mě vzít i přesto, že si nebyli nejdříve jistí, jak bude reagovat jejich tehdy 10-ti letý kocourek Matýsek. 19. září 2008 mě odvezli k veterináři na prohlídku, tam mi zjistili zákožky a svrab, musela jsem na týden do karantény k babičce. Po tomto týdnu a po schválení veterinářem jsem už byla doma, další týden jsem ale žila odděleně od Matýska a až po další prohlídce u pana doktora nás konečně pustili k sobě … oba jsme tušili, že v bytě je i další kočička, ale nemohli jsme se vidět.
Naše sbližování probíhá pomalu, až u páníčků byla obava o tom, zda budeme moci být spolu. Matýsek se mě, i když jsem byla o 4 kg lehčí než on, bál, při jakémkoli kontaktu se mnou na mě syčel, stranil se všech. Nakonec však poznal, že mu nijak ublížit nemůžu a začal mě brát jako sobě rovnou, neschovává se, je stejný jako před mým příchodem. Nyní si spolu hrajeme, občas se popereme, když Matýsek nepochopí moje snahy o hru, občas si navzájem zbaštíme jídlo (Matýsek by měl mít dietu), ale jinak se máme rádi.
Amálka 