Jmenuji se Andulka Hajšlová, jsem malá fenečka, říkají, že jsem prý čivava, a ráda bych sdílela svůj příběh.
K paníčkům jsem se dostala 4.9.2021, pár týdnů potom, co mě osvobodili z množírny. Zachranila mě stejná paní, co mým nynějším paníčkům předala Shelinku, proto si na mě museli jet skoro až na Slovensko.
Když jsem přijela do nového domova, strašně jsem se bála všeho. Kocourek Pumplíček se ale bál víc mě než já jeho. Týden se bál vkročit do místnosti, kde jsem byla já, protože jsem na něj občas štěkla. Ale jednou v noci, nevím jak, jsme se náhodně po tmě potkali a já na něj štěkala, on se však tentokrát nezalekl a strašně jsme se porvali, nebo to tak aspon pro páničky vypadalo. Pumlíček se pak skoro další dva měsíce neodvažil ani na chodbu k pokoji, kde jsem byla, museli mu dát záchod do jiné místnosti, protože z koupelny, kde ho měl, bylo vidět tam, kde jsem byla já.
Pumlíček se postupně osmělil a teď je to přesně naopak, já se bojím k němu problížit, při té první rvačce mě škrábnul a já se bojím se mu podívat do očí.
Jmenuje se Terezka Hajšlová, jsem fenka bez rodokmenu, prostě voříšek, tedy vlastně voříšková :-) a toto je můj příběh
K svým paníčkům jsem přišla 1.11.2019, bylo mi asi 10 let, ale možná taky o hodně víc, to nikdo neví a já si to nepamatuju. Bylo to skoro měsíc poté, co jim umřela jejich Shelinka, našli si mě na internetu, byla jsem v útulku v Chomutově.
Ještě než jsme dojeli domu, mě vzali doktorovi. Sice jim v útulku řekli, že jsem zdravá, ale páničkové chtěli mít jistotu. Vyšetření bohužel ukázalo, že mám v bříšku nějaký útvar, nikdo nevěděl, co to je a tak jsem šla na operaci. Při ní zjistili, že mám v játrech nezhoubný nádor a řekli mi, že tu můžu být ještě hodně dlouho a další operace je zbytečná.
Nejdříve jsem si si myslela, že budu sama, ale pak jsem zjistila, že tu je už koucourek Pumlíček. Hodně se mě bál, ale po měsíci schovánání jsem se začali tolerovat, Pumlíček si na mě zvykl a já ho přestala honit. Moc ráda jezídm autem, stačí na mě zavolat "Terezko! Autíčko!" a už utíkám, občas se spletu a snažím se nastoupit do cizího auta, ale nakonec to naše vždy najdu.
Po půl roce od mé operace se bohužel optimistická prognoza nepotvrdila a útvar na játrech se začal zvětšovat a podle výsledků krve se stal zhoubným. Mě to ale nevadí, baví mě chodit venku, projet se autem, projet se v psím kočárku, pokud jsem běhám moc dlouho, tak se radši vezu. Panička ho používá jako oporu kvůli bolavým zádům.
Terezka odešla do psího nebe dne 12.8.2021 na celkové vyčerpání organismu v důsledku pokročilé rakoviny jater.
Jmenuji se Shelinka Hajšlová, jsem fenka rasy zvané maltézký psík, zkrátka maltezačka, a rád bych se podělila o svůj příběh.
Narodila jsem se v roce 2002, vím, protože je to napsáno v mém očkovavacím průkaze. K mým paníčkům jsem přijela 13.4.2015. Přesněji řečeno, oni si příjeli pro mě do Brna, protože je plus-mínus uprostřed cesty mezi místem, kde jsem žila a Roudnici nad Labem, kam jsem měl zamířeno. Dovezla mě tam moje zachránkyně ze Slovenska, která si mě vzala do dočasky, protože mě chtěli moji předchozí majitelé utratit pro můj "vysoký" věk (13 let). Nejdříve se samozřejmě s poradili se svými kočičkami Amálkou a Pumplíčkem. Nejdříve se mě oba báli, ale pak jsme k sobě našli cestu, Pumlíček je občas dost drzý a vyjede po mě pacinkou, pak stačí štěknout a je v trapu. Většinu času se však snášíme dobře.
Po příjezdu jsem musela absolvovat dvě operace, kdy mi odstranili zkažené zuby a vykastrovali mě. V roce 2017 jsem začala mít problémy s očima, bohužel i přes slib očního specialisty, že mě nenechá oslepnout, jsem ztratila zrak úplně. Po čase došlo i tomu, že jsem též ohluchla, ale procházky mám pořád ráda. Občas jezdím v psím kočárku, je to moc pohohodlné, když jsem po delší procházce unavená.
Shelinka odešla do psího nebe dne 9.10.2019 na selhání ledvin. Bylo ji 17 let.
Jmenuji se Pumlíček Hajšl, jsem kocour a budu Vám vyprávět svůj příběh.
Narodil jsem se někdy v červnu 2013. První měsíce života jsem strávil v útulku Lucky v Černivi u Lovosic, kam jsem se dostal se svou maminkou Exinkou těsně po narození, když nás zachránili z opuštěného domu. Útulek vede pani Jana Zárubová a moc dobře se tam o nás všechny starala. Ke svým páníčkům jsem se doslal 26. dubna 2014, tedy den poté, co jim jejich koucourek Matýsek odešel do kočíčího nebíčka.
Asi týden jsem byl zalezlý v přepravce, všeho jsem se bál, jídlo i pití mi museli nosit přímo do přepravky. Po dalším týdnu už jsem chodil v noci ven, tajně, se napít nebo se jen podívat, kde to vlastně jsem.
Dnes už jsem vládcem v domácnosti já, občas proženu Amálku, chci si s ní hrát, ale ona pro to nemá pochopení a tak na mně vrčí a někdy i prská.
Málem bych zapomněl, že jsem byl i v televizi, v pořadu Chcete je s paní Kubišovou. Bylo to ještě v době, kdy jsem byl v útulku, podívejte se na mě, pořad můžete najít v archivu České televize, nemusíte dlouho čekat, jsem hned druhý, heč.
Pumlíček, leden 2015 
PS: 13. března 2015 k nám přibyla fenečka Shelinka, kterou chtěli její dosavadní páničci nechat utratit pro její "vysoký" (13 let) věk. Poradili jsme se s páničky i Amálkou a Shelinku si vzali k nám. Občas na nás štěká ale není to tak hrozné :-) většinou se snášíme dobře.
Jmenuji se Amálka Hajšlová, jsem kočička a taky Vám chci vyprávět svůj příběh.
Narodila jsme se někdy v druhé polovině roku 2007, do srpna 2008 je moje minulost zahalena tajemstvím, z toho mála, co se ví je, že jsem žila na jedné zahradě, jednou jsem měla koťátka a nakonec jsem se stala obětí místních cikánů, kteří mi zapálili ocásek …. Hodní lidé, kteří mi na zahradu, kde jsem žila, dávali granulky a konzervičky, mě odvezli k veterináři, který mě musel ocásek amputovat.
V tu dobu se o mě dozvěděli moji páníčkové a jelikož nikdo z těch hodných lidí si mě nemohl osvojit (protože mají doma již 3 kočičky a více), rozhodli se si mě vzít i přesto, že si nebyli nejdříve jistí, jak bude reagovat jejich tehdy 10-ti letý kocourek Matýsek. 19. září 2008 mě odvezli k veterináři na prohlídku, tam mi zjistili zákožky a svrab, musela jsem na týden do karantény k babičce. Po tomto týdnu a po schválení veterinářem jsem už byla doma, další týden jsem ale žila odděleně od Matýska a až po další prohlídce u pana doktora nás konečně pustili k sobě … oba jsme tušili, že v bytě je i další kočička, ale nemohli jsme se vidět.
Naše sbližování probíhá pomalu, až u páníčků byla obava o tom, zda budeme moci být spolu. Matýsek se mě, i když jsem byla o 4 kg lehčí než on, bál, při jakémkoli kontaktu se mnou na mě syčel, stranil se všech. Nakonec však poznal, že mu nijak ublížit nemůžu a začal mě brát jako sobě rovnou, neschovává se, je stejný jako před mým příchodem. Nyní si spolu hrajeme, občas se popereme, když Matýsek nepochopí moje snahy o hru, občas si navzájem zbaštíme jídlo (Matýsek by měl mít dietu), ale jinak se máme rádi.
Amálka, listopad 2008
Amálka odešla do kočíčího nebe dne 23.2.2019 na celkové selhání organismu, kdy ji v důsledky trombózy přestaly pracovat ledviny a střeva. Zároveň u ní došlo k vývinu edému plic, který nebylo v silách Amálky překonat.
Jmenuji se Matýsek Hajšl, jsem kocour a budu Vám vyprávět svůj příběh.
Narodil jsem se 9. ledna 1998. Ke svým páníčkům jsem se doslal ale až po 6 týdnech, bylo to zrovna 22. února, kdy naši hokejisti vyhráli olympiádu v Naganu. Proto se jim to tak dobře pamatuje. Nejdříve se mi stýskalo po mamince a po bratříčkovi, ale to brzo přešlo a já se mohl radovat z nového domova.
Nejdříve jsem byl jen doma, pak už jsem se odvážil jít ven, ale při mé první vycházce, zrovna když už jsem byl skoro venku, se otevřely sousedovy dveře, já se lekl a vběhnul jsem tam a zalezl za botník. Soused nemá asi kočičky rád, protože vzal deštník a začal s ním do mě šťouchat a tak jsem se bál ještě víc. Ven mě musela dostat moje panička. Čtyři měsíce jsem se pak bál přijít i jen mezi dveře, teď už chodím na chodbu, ale ven se bojím.
Když je hezky, tak rád chodím na balkon, všichni jsou z toho na větvi, bojí se, že spadnu (bydlíme totiž v 2.patře). Vždycky, když chodím po zábradlí (teď skoro už vůbec - pozn. webmastera), všichni vyskočí a jdou mě "zachraňovat". Jednou se mi však moje lezení po zábradlí a moje zvědavost nevyplatily. Skočil jsem totiž sousedům (jiným sousedům) na balkon a nevěděl jak zpátky. Bojím se cizích lidí, takže když mě přivolaní hasiči chtěli vrátit zpátky, bál jsem se jich a lezl po zdi skoro až ke střeše domu. Pak se mi ulámaly všechny drápky a já spadnul z 15 metrů rovnou na zem. Naštěstí mě trochu zbrzdily větve stromku. Vyvázl jsem jen s ulámanými drápky, potlučeným nosem a pořádným šokem.
Dnes je mi už dobře, jsem šťastný a zdravý.
Matýsek, prosinec 2006
Matýsek odešel do kočičího nebe dne 25. dubna 2014, kdy mu skoro při plném zdraví (měl pouze problémy s ledvinami) puklo srdičko ze stresu, kdy nejmenovaný veterinář se mu za každou cenu snažil vyndat kanylu, kterou měl pouze pro preventivní zavodnění kvůli ledvinám.